Jednoho zářijového dne jsem doprovázel kluky ze sedmé třídy na fotbalový turnaj základních škol. Neměl kdo jít, tak jsem to vzal. Mimochodem, takové akce beru rád. Sám mám ke sportu hodně pozitivní vztah a když je příležitost, fotbal si taky s chutí zahraju.

Už pár dní před tím, než jsme měli vyrazit, jsem věděl, že tam nechci jít jen jako doprovod, ale rovněž jako kouč. To se také naplnilo. Náš tým jsem ve všech utkáních mentálně podporoval. Pokřikoval jsem povzbudivé hlášky a stále dokola jsem klukům opakoval, že si nesmí nadávat a za každou cenu musí táhnout za jeden provaz, až do posledního zápasu. Ten se po necelých čtyřech hodinách turnaje konečně odehrál. Kluci do něj dali poslední zbytky sil, zamakali a z osmi družstev se umístili na krásném 3. místě!

Každý z hráčů pocítil euforii, celé družstvo mělo z medailové pozice velkou radost, já jakbysmet a jak už to tak ve vypjatějších situacích bývá, dostavila se únava. Aspoň já jsem ji pocítil, když jsme vycházeli ze šatny směrem ven, k východu fotbalového areálu.

A v ten moment se to stalo. Jeden z kluků na mě něco zavolal. Zastavil jsem se a otočil směrem k němu. Ani nevím, jak jsem na jeho podnět reagoval. Nicméně, když jsem znovu vykročil – z ničeho nic – „bum“! Tupá bolest vystřelila z temene hlavy do spodní čelisti a namísto dalšího kroku, jsem si sednul na zadek. 2–3 vteřiny jsem o sobě nevěděl – vědomí zahalila tma. Instinktivně jsem si sáhnul na hlavu a zdálo se mi, že jí mám rozseknutou. Už mi také svitlo proč sedím na zemi a do čeho jsem nejspíš narazil. Byla to hrana podlážky ocelového schodiště. Ačkoli se nacházelo mimo chodník, bral jsem to zkratkou a neuvědomil jsem si, že pokud chci pod schodištěm projít, musím se sklonit.

Tak jsem tam seděl, rukou jsem zkoumal ránu a co bylo zvláštní, necítil jsem žádnou negativní emoci. Krev tekla… a přesto, žádná frustrace, ani panika, žádné proklínání sebe sama ve stylu „ty blbče, to je ti podobný – jebnout se takhle do hlavy“. Pouze jsem v klidu prodléval. A nemyslím si, že to byl šok. Byl to jev, kdy „Petr“ zmizel. Vytratil se do absolutní přítomnosti nárazu. Jako kdyby to byl důkaz toho, o čem v souvislosti s prací a životem poslední dobou přemítám. A to sice, že ať už jako kouč, učitel, nebo jen doprovod, co si nedal pozor, není podstatné být tím zakousnutým expertem… profesionálem, ale jen prázdnou nádobou s velkým otevřeným hrdlem – respektive srdcem k tomu, co život přináší. Nehledě však na to, jestli jsou to radostné euforie, nebo bolestné rány.

Klukům jsem se za to, že toho museli být svědky omluvil. Hlavu jsem si omyl vodou, plácnul jsem na ní pár kapesníků a společně jsme vyrazili na oběd.

A co následně strávené odpoledne na pohotovosti? Tam to kupodivu bylo opět přijetí toho „teď“, neboli fáze tiché radosti v přítomnosti s dalšími, možná podobně – šťastně-nešťastně zraněnými lidmi… a také pohodovou sestřičkou a sympaťákem doktorem.