Všichni jsme na jedné lodi. Je modrá… řekl bych… přímo sálá chladivou modří „oceánských bazénů“. Proto se mi líbí víc lyrické: „Všichni jsme na jedné, překrásně modré lodi“. A to, co by někdo v souvislosti s její existencí mohl vnímat čistě fyzikálně, má pro mě spíš emocionální význam. Tím ale nepopírám, že to fyzikální, potažmo faktické, nemůže vzbuzovat emoce. Ba naopak…

Země je tedy naše „modré plavidlo“, které, a nyní jsem u těch faktů, údajně pluje vesmírem rychlostí 30 km za sekundu. Při takové rychlosti a délce oběžné dráhy, za 1 rok urazí vzdálenost přes 900 milionů kilometrů.

Wow!

Tak jsem si říkal, jak velká by to mohla být vzdálenost od okamžiku, kdy vyplula na okružní jízdu? Podle vědeckých informací to bylo před 4 miliardami let nazpátek. Tím pádem se to dá lehce spočítat: 4 000 000 000 x 900 000 000 = 3 600 000 000 000 000 000. Jinak řečeno, je to 3,6 trilionů, nebo také tři triliony a šest set biliard kilometrů. Symbolicky vyjádřeno, by to mohla být vzdálenost přemostění od temných pilířů nicoty, ke světlu lidské existence.

Říká se, že taková čísla, ať už se jedná o triliony, triliardy, nebo dokonce centiliony, jsou ve vesmíru normál. Koneckonců, i ta samá, nejmenší kvantová částice zvládá být v jednom okamžiku na více místech najednou. Tak proč se divit pár nulám navíc?

Co už mě ale jako normál nepřipadá, že by naše plavba měla skončit poblouzněním. A když to trochu nadsadím, že už by snad děti našich dětí, měly vnímat západ slunce jen z obrázků kdesi v podzemí. To je ale možná ta „lepší“ varianta. Zůstane někdo, kdo zachytí informaci, jakou scenérii nebeské výhně dokázalo slunce vytvořit, když šlo spát.

Nemusí však zůstat jediného živáčka! Neustále nám přece hrozí nukleární vyhlazení nebo zánik ekologickou katastrofou. Proč? Protože si myslíme, respektive naše ego si myslí – lépe řečeno přebývá v iluzi – „že něco řídí“.

Neřídí nic. Pokud někdo, něco řídí, tak je to Ten, kdo vše stvořil. Vlastně, On také neřídí – „pouze“ řízení umožnil. Dal vzniknout slunci – hvězdě s takovou gravitací, aby udržela naší loď na oběžné dráze. Jako kdyby uměním kosmického tkalce vyšil do prázdnoty neviditelnou trať, Modrou loď postrčil, aby se dala do pohybu a slunci dal přesně tolik gravitační síly, aby jí nepřitáhlo a nespálilo a nebo nevydalo napospas mrazivému vesmíru.

Co je to však platné, když to pro nás vyznívá tak, že i když tušíme dimenzi jsoucna, naše ego dál roste. Tím pádem nás – „ty nejsvrchovanější“ – bezmezně opravňuje chtít stále víc! Jak napsal Dostojevskij: „Není-li Boha, může člověk všechno. Všechno je dovoleno, jakmile rovnost duší před Bohem je vystřídána rovností pouhých nervových třásní před absolutní nulou, nicotou.“

A než být jen nervovými třásněmi, proč bychom raději nezkusili, jaké by to bylo vyvléci se z obojku ega a nechat se volně vést? Tentokrát aspoň na chvíli ne po cestě poblouznění, ale po trajektorii přímo úměrné Nekonečnu. V něm totiž individuální „já“ ztrácí význam a získává skutečnou neomezenost.