Myslím si, že se v souvislosti s vývojem umělé inteligence blížíme do fáze, ve které bude pravda ještě mnohem více cennou komoditou, než tomu bylo doposud.

Pokud pro takový stav použiji analogii – kultovní úryvek básně: „Pravda! Co je to pravda? Muška jenom zlatá“… Je možné předpokládat, že pravda bude mít cenu něčeho neskutečně, až fantasticky vzácného. (Mimochodem báseň napsal Adolf Heyduk, jmenuje se „Dědův odkaz“ a zapsala se do uší hned několika generacím, díky slavné české komedii z roku 1938 – „Škola základ života“).

A vidíte, v této souvislosti jsem všechny ty, kteří, ať už film viděli, nebo neviděli, možná mystifikoval! Původní verš totiž neobsahuje slovo „pravda“, ale „štěstí“. Ověřit si však, jestli je to pravda, či lež, je v tomto případě snadné.

Nicméně, hlavní záměr nebyl ten, že bych chtěl někoho zmást. Z mého hlediska pozměněný verš výborně koresponduje s tím, že pravda bude mít nejen cenu zlata, ale bude zrovna tak jako malá muška, nepolapitelná a prchavá. Vidím v tom bizarní umocnění toho, čím už v podstatě procházíme.

Nehledě na nadcházející hrozbu, máme tady současnou situaci. A to například, jak vlastně vnímají pravdu nejmladší generace „Alfa“ a „Z“? Co pro ně znamená? Jsou to právě ty generace, které jsou od brzkého věku zvyklé, pokud použiji další analogii, na „ informační fast food“. Neboli je pro ně přirozená konzumace informací, u kterých neřeší za jakým účelem a z jakých ingrediencí vznikly. Podstatné je, že je konzumují často, rychle a ve velkém množství. Jak při takovém „apetitu“ mohou mít pojem, kde se nachází hranice mezi zkreslením a realitou – čili pravdou!? A jestli to ví, netrpí lhostejností k významu zkreslení?

Já osobně se ve škole setkávám s jevem „překotného uvěření vlastní lži“. To znamená, že žák například zakřičí slovo „píča“ na celou třídu. Napomenu ho s tím, že o jeho chování uvědomím rodiče. Načež žák reaguje: „Já jsem ale zakřičel pizza“… „to od vás není fér“! A v ten samý moment, během vteřinové záměny uvěří, že je to pravda.

Když se na to zkusím podívat pohledem žáka, mám z toho tento pocit: „Když lžu, vnímám to, co z digitálního světa dobře znám“. „Stírá se mě pomezí mezi hodnotami, o kterých si nejsem jistý, jestli mě samotnému a dalším lidem, buď škodí, nebo prospívají“. „Avšak převažuje ve mě touha po návratu do virtuality, protože v ní ztráta pomezí nezpůsobuje žádné příkoří“.

A tak jsem si říkal… Co do toho strčit „pinokiovský nos“? Ideálně ve spojení s něčím rovněž povědomím, ale zároveň současným. To znamená mixnout třeba Smajlíka s Pinokiem a jednoduše to podtrhnout sdělením „Don’t Lie“. Využít tak tyto symboly spíše pop artově hravě, než fatálně. Nicméně, si připomenout, že lež má nejen krátké nohy, ale hlavně dlouhý nos, se kterým každý narazí.

Mohl by to být impuls k zamyšlení, jestli už jsou na tom současní žáci opravdu tak, že by svoje „pravdomluvné“ skoby, pršáky, bambulky, a dokonce i ty optimálně rovné znaky krásy, bez problémů vystřídali za fyziognomii pinokiovských „frňáků“!?