Pokud bych měl sestavit „top 10“ nejkrásnějších vjemů na světě, už vím, že na první místo bych dal ptačí zpěv.
Zrovna nedávno jsem odpočíval v šeru. Bylo lehce naředěné svitem pouličních lamp, rozpínalo se místností a sílilo každým sytějším odstínem večera. Nedařilo se mi moc dobře. Kašlal jsem, bolelo mě na průduškách, tělo dávalo jiné signály únavy, než když jsem fit.
S něčím jsem bojoval. Teď už to byla nemoc, předtím asi „pouze“ křeč. A je pravděpodobné, že za každou nemocí figuruje nějaká křeč. Nebo by se také dalo říct stres, trauma, či neuróza, rovná se křeč. Vyrovnanost a vnitřní klid, rovná se uvolnění, rovná se zdraví.
Přibližně za hodinu šero ještě víc zhoustlo podmalbou noci. A jako kdyby s větší tmou vyvstala touha po větším smíření. Odkašlal jsem si a zaposlouchal se do meditativní hudby.
Oči jsem měl zavřené, střídal jsem pomalý nádech–výdech a blížil se do fáze uvolnění. Asi po deseti minutách jsem cítil, jak mě zvukové plochy unášejí za hranice myšlenek – kamsi tak daleko – tak blízko, až mě obklopily pastviny bělostného světla. Spočinul jsem v nich… na chvíli… na jeden nádech… dlouze jsem vydechl a nahrávkou zazněl ptačí trylek.
Jeho vysoko posazený tón mě nejprve bodnul u srdce a pak mě vytáhl z prázdnoty do prosluněné – ptačím cvrlikáním rezonující ulice. Zářivá nit vědomí proštepovala fasády domů a mezi oběma stranami ulice vytvořila síť spletitých čar. Ve zlomku vteřiny byly poseté štěbetající havětí. Z klubka namotaného životem se odvinul dávno zapomenutý vjem. Pocítil jsem, že se jedná o prožitek útlého dětství, kdy ke mně Bůh promlouval živelnou, nespoutanou silou. Najednou jsem opět rozuměl tomu sdělení. Znovu se začalo rozléhat širými lány mého nitra.
Každým pípnutím, natož celými popěvky… to, co jsem vnímal, kmitalo hejnem Jednoho a zároveň tisíci ptačích hrdel. Těkavá frekvence nepominula, dokud všechna hrdla nekřičela „tady a teď“ – jakožto stvrzení jediného okamžiku bytí… A pak už jen… frr!… Obrovská střemhlavá vlna elektrizující energie proudila tělem. Mnohem silněji však ze srdce, až k temeni hlavy, kde jí rázem bylo tolik, co plná báň!
Musel jsem oči otevřít… instinktivně… energie bylo příliš mnoho… nedokázal jsem ji unést. Nicméně, kašel i únava na chvilku zmizely a mě se ulevilo. Vstal jsem z postele a vymotal se o pár metrů jinde, v kuchyni. Bylo tam otevřené okno do dvora. Ve slabém osvětlení kuchyňské linky rámovalo obraz podzimní noci. Těšilo mě, že se do něj můžu zahledět. Sice maličkost, ale pobídla mě a já jsem do jeho éterické malby zašeptal „děkuju“… A nebylo to nazdařbůh. Tušil jsem, že tam někde spí hejna Božích tlumočníků.
Tak se třeba taky zkuste zaposlouchat. Nejspíš kvůli tomu nebudete muset být nemocní, ani ztracení v prázdnotě. Někdy totiž může stačit trochu kafe a obraz svěžího rána v kuchyni.
