Do zlatavě–perleťového přehrávače zajelo cédéčko. Zvuk motorku zašuměl, jak kdyby měl převod z prachového peří. Hladké zasunutí jednoho předmětu do druhého, šimralo ve slabinách… ne náhodně… Podvědomě takovou stimulaci vyhledával. Vnášela do života sice letmý, zato však smyslný prožitek. Dotknul se tlačítka „PLAY“ a cédéčko se roztočilo ladným pohybem tanečníka v chromované sukýnce. Ze stěny za jeho zády, pokryté tlampači s šedozelenou patinou, se začala linout muzikálová verze Parsifala. Od broadwayské premiéry neuběhl ještě ani rok a pár dní nazpátek vyšla nahrávka. Všechny webové portály mapující trendy hlásaly: „BRAVURNÍ! VIRTUÓZNÍ! FRESH!“, společně s podtitulem: „V soudobé vypalovačce Newyorské filharmonie a rapových hvězd kalifornského pobřeží“. Ve své hudební sbírce jí zařadil do kategorie „Inspirace“ – „Leviatanský chřtán“ a v podstatě ji nesnášel.
Nechápal, proč si nahrávku znovu pouštěl. Jen vnímal, jak ho vábí… zevnitř… opakovaně – přelud, kterým se nechává pohltit, aby uviděl víc. Přicházel v pasážích gradace. Černala se v něm obrovská díra, v jejíž hlubině pohaslo vše, jak lunapark bez proudu. Současně odkudsi pronikal tichý, přesto naléhavý hlas: „Zachráníš se“… „ty jsi tím lanem“… „po sobě přelezeš na druhou stranu té strašidelné propasti“. Probouzelo to v něm pocity naděje…, že by snad… on… bohužel, zastřené další halucinací. Když ho zasáhla, veškeré tóny přehlušila vlna opičího skřehotání. Hlasitost stoupala s příbojem. Valil se v podobě nedozírných zástupů. Také se v nich zahlédl. Byl nahrbený, zrovna vycenil špičáky. Asi tak metr nad svojí hlavou mával transparentem lidské tváře a odhodlaně – krok za krokem – směřoval k okraji…
V tomto postu sdílím část rozepsané novely, která je jejím začátkem – 1. kapitolou i symbolickým koncem – apokalypsou.
Je otázkou, jestli novelu ještě někdy dopíšu. Nicméně jsem si říkal, že ucelenější pasáže vytáhnu ze šuplíku a nasdílím. A to sice asi jako krátké, či trochu delší povídky anebo třeba jen takové atmosférické vhledy, které nezaberou víc než jeden, dva odstavce.
Novela má pracovní název „Titan Man“ a získala ho po jejím hlavním hrdinovi, milovníkovi kovu s chemickým označením „Ti“ (Titanium) – Titan Manovi. Ten prochází celým příběhem katarzí, poháněnou různými, zejména niterními dobrodružstvími. Je k tomu vyzbrojený naleštěným titanovým oblekem, kdy živá tkáň přijala kov za svojí kůži. Přičemž lesk obleku není samoúčelný. Třpytí se ve světlech úspěchu „titanmanské“ kreativity. Tou může být design záchodového prkénka s ergonomicky hýžďovitou proláklinou nebo invence nové PET lahve, navržené tak, jako kdyby silueta válce nesměla hýřit ničím jiným, než přísnou kolmicí. Proto se Titan Man ve svých myšlenkových pochodech a pozorování světa projevuje výhradně jako Designér – Polobůh – Titán. Častokrát však také jako identita, které nechybí i ta druhá polovina čistokrevné svrchovanosti – Nejvyššího – Jednoho – Úplného. Což v Titan Manově podání znamená: „být Tvořitelem absolutně nadsmyslného, předmětného světa“.
Fascinace předmětným světem je také klíčovou myšlenkou novely, kdy si hlavní hrdina postupně začne uvědomovat, že už ho extrémně senzitivní zaměření na to hmotné… předmětné, to znamená v podstatě naprosto na vše, co ho obklopuje, nevede k vytoužené extázi, ale k sebezničení.
O destrukci pojednává také již zmíněná, úvodní kapitola novely, která je částečně inspirovaná Fridrichem Nietzschem a jeho myšlenkou: „Člověk je provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí.“
A přesto, že už jsem novelu přestal psát (nejspíš mě vyčerpával „ten sarkastický tón“), nedokážu se ubránit představě, že pokud do něčeho nenávratně zahučíme, a nebude to konflikt „Putíka s Trumpetkou“, vyhrocený neposednými ručičkami na tlačítkách odpálení jejich hlav a hlavic. Bude to „předmětný svět“, neboli dimenze, hlubina, propast, která se neustále zvětšuje!
V současné době uctívání věcí – předmětů, jejichž nadprodukce se bude ještě stupňovat zaváděním výkonnější robotizace, to ve mě vyvolává dojem propasti té nejabsurdnější.
Rezonuje v ní totiž animálně-infantilní ozvěna, na první dojem, jak z růžového snu. Avšak na ten druhý – slintá, chroptí a zajíká se… už, už, už…, jen aby nás mohla pohltit svým paradoxně sílícím dozvukem do všech stran!
Nietzsche ale nebyl jediný, kdo upozorňoval na jisté podmínky přerodu v nadčlověka, v mém pojetí katarze hlavního hrdiny – spíše v duchovní bytost. V kontextu propasti a Titan Mana, se mi rovněž líbí pohrávání si s myšlenkou, že například Nerudova báseň „Jak lvové bijem o mříže“, po sto třiceti letech od jejího vzniku ztrácí svůj původní význam. Aspoň tedy pro mě, už neplane vzrušením z nových technologických objevů 19. století, ale výzvou, jestli to naše „prehistorické – živočišné“, nemá být překonáno a nemáme tak dosáhnout jiné úrovně vědomí.
Ale nevím, třeba už je v básni obsaženo sdělení, že nám nové objevy mají pomoct v duchovní proměně a že industrializace nedělá z konopného lana ocelové, ale předznamenává směr, kdy vertikála přepíše horizontálu.
Ať už tedy jen pro připomínku nebo „ten názvuk jiné perspektivy“, zkusme si jí v závěru přečíst a nechat na sebe působit její touhu…, která však dokud není naplněna…
Jak lvové bijem o mříže,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhůru k nebesům
a jsme zde Zemí spjatí.
Nám zdá se, z hvězd že vane hlas:
“Nuž pojďte, páni, blíže,
jen trochu blíže, hrdobci,
jimž hrouda nohy víže!”
My přijdem! Odpusť, matičko,
již jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spřaháme
a noha parou cvalá.
My přijdem! Duch náš roste v výš
a tepny touhou bijí,
zimniční touhou po světech
div srdce nerozbijí!
My přijdem blíž, my přijdem blíž,
my světů dožijeme,
my bijem o mříž, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!
