Dnešní příspěvek začnu hádankou: Všichni to máme společné. Měli jsme to moc rádi. A když si na to vzpomeneme, bereme to jako běžnou součást našeho dětství.

Co je to?

??

Jsou to pohádky!… 

Přesněji řečeno světy pohádek. Konkrétně ty, ve kterých jsme žili, když nám bylo tolik, že se to dalo spočítat na prstech jedné ruky. A jestliže ve spojení s naším dětstvím používám slovo „žili“, nemám tím na mysli vznášení se v duhové bublině. Mám tím na mysli život v realitě s jasnými zákonitostmi: 

„Pravda a láska vždy přetrhaly temné sítě, jež spřádaly lež a nenávist“.

Velký podíl na tom měl způsob našeho vnímání, nebo také odborně – „imaginativního zapojení“. To je termín z psychologie, který vypovídá o stavu jedince, zejména dítěte, natolik ponořeného do fantazijního světa, že takový prožitek vnímá jako reálný.

Právě kvůli tomu máme pohádkové světy zakořeněné hluboko v sobě. Byly, jsou a budou naší bytostnou součástí. Vymazat se nedají. Za to zapomenout, kde se nacházely, lze snadno… takřka automaticky. Když se nám však podaří aktivovat srdeční navigaci a osvítit souřadnice k původním prožitkům, je šance, že se objeví. A byť to bude jen na okamžik – na vteřinu, na dvě, získáme tím cennější zkušenost, než z pobytu na nejkrásnějších exotických ostrovech.

Vždyť se ocitneme na místech, která byla přímou součástí existence ničím a nikým nepopsaných duší. Takové duše jsou si ve své čistotě rovné a neumí v sobě probudit škodlivý záměr. 

A pokud souřadnice zůstávají zastřené a v našem nitru dál přetrvává pocit, že svět je labyrintem, kde zlo zná svou cestu a dobro bloudí ve spletitých uličkách, zkusme to prověřit. Není to náhodou tím, že se z pozice těch „velkých dospělých“ bojíme „jak čert kříže“ vyslovit mantru:

„Křemílku, Vochomůrko, moji milovaní trpaslíci, pojďte ke mně blíž, ať vás znovu obejmu“. 

Jako kdyby v tom byla alegorie ztraceného ráje, kdy příčinu veškerého zla způsobilo vyhnání, s následkem nekonečného boje o přežití. Stále totiž možná trpíme syndromem „odňaté věčnosti“. Přitom si neuvědomujeme, že jestli tomu tak kdysi bylo a bylo to způsobené vyšší mocí, nyní už jsme to pouze my, kdo sami sebe vyháníme. V prvé řadě tím, že podléháme strachu z pomíjivosti života, což také může znamenat: „Silnější vyhrává!“… Anebo ten prolhanější, vychytralejší, mazanější, lstivější, záludnější, zrádnější… 

A tak by se dalo pokračovat, až by se mi povedlo zatemnit to, co je nad slunce jasné. Kdykoliv se můžeme vrátit! Záleží jedině na nás, zda se tomu poddáme.

Třeba by nám skutečně stačilo odevzdat se těm vteřinovým zábleskům – nechat je v srdci svobodně procitnout. Pak z hlubiny… autenticky… snad opět spatříme, že Pravda a Láska nejsou jen utopické – na skládku dětství odhozené symboly, ale stále přítomné entity – žijící v každém z nás!